Janicki, Klára: Digitální vizionář s citem pro analog

V srpnu jsem udělal rozhovor pro magazín městské části Praha 7, pro Hobulet. Tady naleznete jeho přepis. Případně si jej přečtěte na webu Hobuletu, nebo na straně 15 zde v Hobulet 9/2021 PDF. 

Paní šéfredaktorka Klára Janicki, si se mnou dvě hodiny povídala zcela nevídaným způsobem, tak jak nejspíš ještě nikdo jiný v mém životě. Když jsem si četl první verzi rozhovoru, královsky jsem se bavil; připadalo mi, že si čtu o někom jiném a chtěl jsem o něm vědět víc, ale byla to jen lepší verze mně samotného, tak jak mě snad Klára viděla. Volal jsem obratem paní Kláře a domluvili jsme se na pokračování setkání. Ale naše životy jsou jen hříčkou osudu. 

Slovy doktora Štrossmajera: Uvidíme se, ale "to za dýl". 

Děkuji, myslím na Vás paní Kláro. 

Pepe Rafaj

Hobulet srpen 2021 – Publikováno 30. 8. 2021 - Text: Klára Janicki, Foto: Tereza Hlavínková 

Digitální vizionář s citem pro analog

Neřeší, co bylo včera, ale spíš co bude pozítří, a svými projekty několikrát předběhl dobu. Pepe Rafaj vystudoval ekonomii na VŠE a produkci na FAMU a od vymýšlení nových finančních vychytávek si pravidelně odskočí k filmové produkci. Poslední dobou jej zaměstnává projekt Corrency a platidlo corrent, které má nastartovat ekonomiku po covidu.

Proč si říkáte Pepe?

Otec, můj děda i praděda a tři další generace mužů v naší rodině se jmenovali Josef, takže jsem minimálně sedmý Josef v řadě. To je ale pět písmen na klávesnici, zatímco Pepe jsou jen dvě, to se píše rychleji. (smích) Vlastně mi tak ale odmalička říkala moje maminka.

Co vás baví víc – vymýšlení finančních technologií, nebo filmová produkce?

Baví mě výzvy. Před pár lety jsem zjistil, že všechny projekty, které jsem kdy dělal, jsou vlastně podmnožinou filmového projektu. Každý má stejné parametry – musíte mít námět, scénář, nějaký štáb, harmonogram a rozpočet. A do toho můžete vložit jakoukoliv činnost, třeba natočení filmu o vojácích v Af­ghánistánu nebo zavedení nové měny. U filmu je samozřejmě nejhorší, když se ho z nějakého důvodu nepovede dokončit. Když ho nemáte celý hotový, tak má nulovou návratnost. A to, že je hotový, ještě neznamená, že na tom vy­děláte nebo že to dobře dopadne. To platí pro jakoukoli oblast lidského konání.

Váš první finanční projekt byl platební systém I LIKEQ. O co šlo?

To jsme vymysleli s mým spolužákem z gymná­zia v době úplného digitálního pravěku. Psal se rok 1998 a tou dobou bylo velmi málo interne­tových obchodů. Seděli jsme oba na kolejích, on na Matfyzu, já na VŠE, a přes ICQ (chatovací platforma – pozn. red.) jsme vymysleli první platební systém v Evropě, možná na světě, a předběhli jsme dobu asi o 20 let.

O co přesně šlo?

V Expandia bance, později Ebance, kterou nakonec pohltila Raiffeisenbank, jsme měli transparentní účet, což bylo samo o sobě sci-fi, my jsme ale byli sci-fi na druhou. (smích) Zaregistrovala jste se k nám na účet, dosta­la jste unikátní číslo jako variabilní symbol, poslala nám peníze a my jsme vám vyemitovali kvéčka (měna Q – pozn. red.). 1 Q byl fixně vázaný na halíř, poslala jste nám třeba 100 korun a my jsme vám na vaši elektronickou peněženku připsali 10 tisíc Q. Což dnes světové centrální banky definují jako CBDC – digitální měny centrálních bank; my jsme vlastně byli taková centrální Q banka.

Takže vlastně taková virtuální měna?

Ano, byla to první elektronická měna, v době, kdy se na internetu nedalo platit kartou. Když jste si totiž tehdy něco objednala, přišlo vám to poštou a zaplatila jste až v okamžiku převze­tí. Obchodník tak byl vystaven riziku, že to, co vám poslal, si nepřevezmete, a tedy ani neuhradíte poštovné – dnes už jsou tyhle věci automatické, ale tehdy nic takového neexis­tovalo. Uživatelé museli být v tom systému zaregistrovaní, používali jednoduchou platební bránu, převedli jsme Q, což se obchodníkovi hned zobrazilo. Provozovali jsme první sbírky, byl to takový buskingový klobouk, používal to třeba Neviditelný pes O. Neffa, kde mohli lidé prostřednictví Q dobrovolně zaplatit za přečtení článku. Navíc Q se nespotřebovávaly, nebrali jsme si za směnu poplatek, celý systém byl zdarma.

Proč jste to pojmenovali zrovna Q?

První měnu jsme nazvali chechták, pak e-chechták. Z toho vzniklo Q – jako symbol pro chytrost, vynálezce z Jamese Bonda, první pís­meno na klávesnici. Graficky mi Q připomíná puklé vajíčko, je to velmi sexy písmeno.

Ten systém byl asi dost úspěšný…

Byli jsme obrovští, měli jsme 150 tisíc uživatelů a asi 500 až 1000 obchodníků. Jeden z našich prvních klientů byl obchod Bílé zboží, který se potom přejmenoval na Mall. Před dvěma lety jsem četl životopis Elona Muska a v roce 2000 měl PayPal asi 200 tisíc uživatelů na celém světě, zatímco my jsme v ČR měli 150 tisíc. Na ně celý svět koukal jako na zjevení… Nás náš úspěch paradoxně zahubil.

Jak to?

Zaměřovali jsme se sice na malé platby – tehdy jsme si mysleli, že když budeme dělat drobné platby, tak nás finanční autority nechají být –, ale ono se to tak rozrostlo, až přišli zástupci České národní banky a řekli něco ve smyslu: Kluci, vy tady provozujete banku! My jsme přitom nepřijímali vklady ani nedávali úvěry,  jen jsme zprostředkovávali platby a evidovali pohledávky. Neporušovali jsme žádnou tehdy platnou regulaci, nicméně za půl roku byla přijata novela zákona o platebním styku, kde je dodneška formulace, že elektronické peníze nemohou být pohledávky. Ze dne na den jsme tak potřebovali bankovní licenci.

Nenabízeli jste ten systém nějaké bance?

Samozřejmě. Obešli jsme všechny banky, ale banky jsou dodneška nesmírně konzervativní. V roce 2000 byly úplně mimo. Myslely si, že zavedou karty a tím to převálcují. Jedna banka se nám sice ozvala, ta ale byla velmi podezřelá, z nějakých ostrovních daňových rájů, to jsme zamítli.

Takže kdyby nebylo zásahu ČNB, mohl z vás být český Elon Musk?

Ono to zní velmi nabubřele, ale v době, kdy Elon Musk ještě nebyl takový mesiáš, jsme se s PayPalem opravdu srovnávali. Nicméně americké podmínky a hlavně velikost trhu je bohužel předurčuje k tomu být velcí a úspěšní. Nevím, jestli bychom lítali na Mars, ale na Měsíc asi jo. (smích) To je samozřejmě vtip…

Zmínil jste, že celý systém Q fungoval pro uživatele zdarma, přitom PayPal má každou transakci zpoplatněnou. Jak jste měli ekonomickou udržitelnost vymyšlenou vy?

Když to dnes někomu vyprávím, tak mi vlastně nevěří a ani já si nevěřím, protože to, co jsme tehdy vymysleli, byly tzv. flavours (anglicky příchutě – pozn. red). O našich klientech na internetu toho moc nevíme. Ne­víme, kdo jste, jak vypadáte, co děláte, máme pouze kontakt a víme, co nakupujete. Věděli jsme ale například, že jste si pořídila stěrače na BMW, a tak jsme vám dali příchuť BMW. Analyzovali jsme spoustu dat, tvořili kódy, a pak jsme dělali cílenou reklamu a takto jsme vydělávali. Opět v době, kdy slovo adwords ani koncept cílené reklamy nikdo neznal. Teh­dy jsme předběhli svět zase o dalších 10 nebo 15 let. Podobných věcí jsme měli vymyšlených spousty, ale díky obezřetnosti ČNB jsme se k nim nedostali.

Oplakal jste to?

Ano, bylo to velmi bolestivé, skoro jako kdyby mi umřel pes. Ale na druhou stranu jsem díky tomu šel na FAMU a začal se věnovat filmu, kde jsem viděl více prostoru pro kreativitu. Studium ekonomie mě vzrušovalo, stejně jako studium filmu. A to se snažím učit i svoji desetiletou dceru, aby ji to, co bude v životě dělat, bavilo.

Premiéra vašeho prvního filmu musela být velká satisfakce.

Premiéra každého vašeho filmu je neuvěřitel­ná satisfakce, cítíte úlevu i velké štěstí. Je to vlastně jeden z vrcholů určité životní etapy, protože nemůžete pracovat na více filmech dohromady. Je to také velká osobní výzva. Třeba když jsme natáčeli film Ježíš je normál­ní, skoro rok jsme jen chodili do komunity jedné charismatické církve, než jsme se odvá­žili zapnout kamery. Při natáčení dokumentů se tak trochu musíte tím tématem stát, na­jednou je to váš osobní příběh. A pak se tam míchá měřítko uměleckého aspektu s finanční úspěšností – což je zrádné porovnávat.

Film "Ježíš je normální" z tohoto hlediska docela bodoval, ne?

To jo, ale v tu dobu se zrovna rozjel You­Tube, a tak byl náš film všude. I tak jsme vydělali hodně peněz, ale vlastně jsme přišli o 1000násobek. Jsem sice dítě internetu, miluji ho, ale zároveň ho nenávidím, protože všechna autorská díla, která jsem kdy vytvo­řil, se víc šířila přes internet zdarma než přes monetizovatelné kanály. Vlastně jeden z mých nedokončených projektů v oblasti fintechu (finančních technologií – pozn. red.) byla legalizace nelegálních kopií skrze dobrovolný příspěvek tvůrcům. Možná, že se k němu někdy vrátím.

Svět internetu a technologií se od vašich chechtáků neuvěřitelně posunul. Jak to vnímáte??

Funguji celý život jako IT konzultant, správce počítačů i telefonů, poradce i něco jako tech­nologický psycholog. Technologie jsou fantas­tická věc a mám před nimi velkou pokoru. Od určité chvíle je to ale magie, kterou už ani já nevládnu a je potřeba začít věci zjednodušo­vat. Sice se snažím jít s dobou a mít moderní telefon i počítač, ale ne úplně ty nejmoder­nější modely, protože pak už ztrácím kontakt s jinými lidmi.

Jak jsme na tom ve vztahu k technologiím jako společnost?

V rámci Evropské unie se snažíme zavádět smart cities (chytrá města – pozn. red.), máme digitální daňové přiznání, datové schránky, bankovní identitu, elektronic­kou evidenci tržeb, další e-piny, t-piny… Ale určitá generace, a nejen jedna, tomu všemu vůbec nedorostla. Vlastně jsme jako společnost digitálně dost negramotní a to je téma, které se bude muset v dalších letech otevřít. Ty nůžky se ohromně rozevírají, a to nemluvím o generaci šedesátníků a starších. Mám spousty analogových kamarádů, kteří jsou plus mínus staří jako já a nemají chytrý telefon, neumějí ani pracovat s počítačem, jsou digitálně nekompetentní.

Mají z technologií strach?

Ano, to je průvodním jevem negramotnosti. Důvodem, proč se nesmírně špatně identifi­kuje, je to, že se za ni lidé stydí. Nikdo vám ve společnosti nepřizná, že neumí číst a psát, a digitální negramotnost je mnohonásobně větší problém. Já jsem totální fanda digitalizace státu. Ale díky úspěchům i pádům si uvědo­muji, jak je zásadní mít na paměti to, že se společnost rozděluje a vzniká zde subkultura analogové části populace. Narodíte se na vesni­ci, máte vztah k půdě a nepotřebujete kře­houčký telefon, na který nesmí kápnout kapka, aby se vám nepokazil. Vy potřebujete pevnou linku a zavoláte si veterináři, protože vám rodí kráva. Je fantastické, že takoví lidé jsou, a my je nemůžeme nutit, aby žili jinak. Tenhle člověk pak ale přijede do města a neumí si zavolat, protože zmizely telefonní budky, není možné si de facto koupit jízdenku na tramvaj, protože všechno už je přes aplikace, platební karty nebo mobilní telefon…

Je pravda, že život bez chytrého telefonu je čím dál tím těžší.

Ano, teď jsem se zrovna rozčiloval s jednou nejmenovanou bankou, která mi oznámila, že bezpečnostní kód pro platbu přes internet mi už nebude chodit esemeskou, ale jen do speciální aplikace v telefonu. Já přitom žádné bankovnictví v telefonu nechci.

Proč? Nepovažujete to za bezpečné?

Základ mé filozofie pro bezpečné placení na internetu je, že mám účet v bance, ke kterému nemám kartu, tam mi chodí větší částky. A pak mám několik účtů asi u pěti bank, které různě testuji, používám je na placení a mám k nim kartu. Mám tam ale jen malý zůstatek, takže kdyby mi kartu někdo odcizil, tak mi ukradne jen nějakou malou částku a k větším penězům se nedostane. Aplikaci bankovnictví mám jen k jednomu provoznímu účtu, k těm dalším to nepotřebuji. Používám ji jako svou digitální hotovost, taková kvéčka na běžnou útratu. Najednou mě ale banka nutí, abych od SMS přešel k mobilním klíčům v aplikacích, a už ani já nevím, jak se to instaluje, ani to nechci mít, mně stačí ta SMS. SMS je totiž technologie, kte­rá stoprocentně penetrovala českou veřejnost. A myslím, že bychom jako společnost měli umožnit bankovní služby i lidem, kteří nechtějí chytrý telefon. To říkám jako naprostý fanda pokroku a technologií.

Z tohoto hlediska je projekt EET vlastně obrovskou digitální revolucí…

To máte pravdu. Když jsem si v roce 2015 přečetl zákon o evidenci tržeb, nejprve jsem se zhrozil. Strašně mi vadilo, že je ten zákon represivní a že kárá místo toho, aby byl dobrovolný a chválil. Va­dilo mi, že tam není přechodové období. Třeba že když budete pět let evidovat tržby, dostanete nějaké cukrátko, snížení daní, prodloužení lhůty, cokoliv, co si stát může dovolit. Ty jsi dobrý kominík, protože ses zapojil a ještě ukazuješ ostatním kominíkům, jak je to jednoduché, tím pádem si tady můžeš odečíst a ušetříš.

Pro spoustu lidí to z hlediska technologií vlastně jednoduché nebylo a nebude…

Mapovali jsme si tehdy konkurenci a všichni to začali dělat přes chytrá zařízení, která  potřebují internet, tiskárnu a k tomu ještě ovlá­dat aplikaci. A říkali jsme si, jak asi budou ti ko­miníci s prsty od mouru mačkat malý displej, když to často nejde ani nám v čisté kanceláři. A tak jsme s kolegy vymysleli EET paragon (dříve SMS EET – pozn. red.), který funguje jen pomocí tužky, papíru a esemesky.

Co máte na mysli?

Jde o klasický papírový daňový příjmový do­klad, který se od roku 1990 nezměnil, klasická účtenka. Podařilo se nám domluvit s třemi největšími tiskárnami, že na své doklady doplní kolonku pro náš zkrácený EET kód. Kominíkovi pak stačí jakýkoliv telefon, který umí SMS. Odešle esemesku s částkou, kterou vám účtuje, a zpět mu přijde kód, který připíše do paragonu. Každý živnostník musí vyplnit příjmový doklad, a literu zákona o evidenci tr­žeb splní právě ten připsaný kód. EET účtenka je zároveň automaticky uložená v cloudu na Eetuctenka.cz (elektronické úložiště – pozn. red.). Na celý projekt máme razítko generál­ního finančního ředitelství a tento produkt si můžete pořídit i na pobočkách České pošty.

Dokonce?

Víte, já jsem obrovský fanoušek České pošty. Jsem totiž přesvědčený, že v budoucím procesu digitalizace státu by se měla stát garantem dostupnosti digitálních služeb a měla by umět obsloužit i analogovou část populace – taková veřejnoprávní služba jako Česká televize. Třeba komukoliv zřídí bankovní účet, který se velké bance nevyplatí, nebo například email. Já po­užívám Gmail, teď mi přestala fungovat nějaká karta a Gmail mi napsal, že když nezaplatím, odpojí mi email a smažou kontakty. Hypote­ticky, kdyby se Google rozhodl, že mi vypne email, tak jsem ve velkém průšvihu, a nejen já. Přitom na email není ze zákona právo, stejně jako nemáte právo mít bankovní účet. Když vám ho banka zablokuje a budete muset přemigrovat do šedé nebo třeba i temnější zóny, možná budete nakonec používat směnný obchod, barter.

Ten byl leckde během covidové uzávěry docela aktuální.

Ano, lidé kadeřnici platili pekáčem buchet nebo králíkem, protože jí stát zakázal podni­kat a přijímat hotovost. Nechci teď hodnotit pandemii po stránce zdravotnické, ale co se ekonomiky týče, tam došlo k totální devastaci obchodníků i státu. Stát sám sebe střelil do nohy a prohlásil: Zakazuji podnikat, nechci daně a zde máte podporu.

Ostatně to všechno vás motivovalo k vašemu dalšímu finančnímu projektu – Corrency.

Na jaře 2020 jsem se potkal s covid pozitivním člověkem a šel jsem dobrovolně do karantény. Zavřel jsem se do dětského pokoje a přemýš­lel. Tehdy jsem pracoval na tom systému EET, který ale vláda nakonec odložila. Nastala první kompletní uzávěra a do ekonomiky se začaly pumpovat peníze. Pro způsob, jakým to vláda, a nejen ta v ČR, dělala, se vžil termín helicop­ter money (peníze z helikoptéry). Vláda obraz­ně řečeno lítá nad městem a rozhazuje peníze z helikoptéry, aby nastartovala ekonomický cyklus. ČR má momentálně půl bilionu korun deficit – máme tak obrovskou sekeru, za kterou budou odpovědné děti našich dětí, a to se mi nelíbí. Říkal jsem si, že by bylo mnohem lepší, kdyby ty peníze byly více zaměřené a měly určité limity – tedy tzv. drone money (peníze z dronu).

To vás napadlo jen tak?

Četl jsem kdysi pozoruhodnou knihu Budouc­nost peněz, která mapuje i historii mone­tárních systémů, a našel příběh nějakého uhlobarona, který v době mezi válkami, kdy byla marka velmi inflační, začal ve své lokalitě místo peněz rozdávat pytlíky s uhlím. Lidi začali používat tuto komoditní měnu, kterou si mohli udělat i teplo a měla sama o sobě něja­kou hodnotu, a najednou ta lokalita obrovsky prosperovala. Navíc tam byla ještě jedna pod­mínka, a to že mezi těmi transakcemi nesmělo uplynout víc než 40 dní.

A v tom je tedy kouzlo correntu? Omezená platnost?

Ano. Víte, když nedávno americký prezident Joe Biden rozdal všem Američanům 1400 dolarů, což jsou typické helicopter money, tak nejenže ty peníze musel natisknout, což je nesmírná zátěž pro rozpočet, ale ve finále ty peníze do ekonomiky vrátila jen asi pětina obyvatel. Velká část Američanů je použila na nákup akcií nebo kryptoměn, velká část je dala do banky, aby získala úrok, což je další průšvih, protože to jsou další peníze, které bude ekonomika muset vygenerovat. Napří­klad v Japonsku a v Německu byl po válce záporný úrok a i dnes se o tom začíná hovořit. Kdyby měla tahle Bidenova finanční podpora omezenou platnost, určitě by to pro americkou ekonomiku dopadlo mnohem líp.

Nestačilo by, kdyby pomoc dostali jen ti Američané, kteří ji skutečně potřebovali?

To asi ano, ale z hlediska nějaké spravedlnosti a společenské sounáležitosti je velmi těžké říct, kde je dělicí čára, kdo ještě na podporu dosáhne a kdo už ne. Corrent navíc počítá se spoluúčas­tí. Dostanete například podporu tisíc korun v correntech, jeden corrent je jedna koruna. Za corrent samotný si nic nekoupíte, ale když k jednomu correntu přidáte jednu korunu, tak si koupíte zboží v hodnotě dvě koruny. Ale jen to zboží, které je adekvátní situaci, například s vyloučením sázek, tabáku a alkoholu. Navíc correnty musíte uplatnit do nějaké doby, jinak se ty peníze vrátí zpátky vydavateli měny. Takže podporu buď využijete, nebo se vrátí státu. Když jsme Corrency prezentovali na akci Hack The Crisis, označil to ministr Havlíček za elektronický potravinový lístek. To je vlastně dost trefné přirovnání, i když corrent se dá použít nejen na potraviny, ale na podporu celé ekonomiky. Přesnější označení je, že jde o fiat měnu se smart contracts (měna vydaná centrál­ní bankou s chytrými podmínkami – pozn. red.). (smích)

Na jakém principu Corrency funguje?

Podpora se posílá na elektronickou peněženku, ke které existuje „platební karta“. Ale pozor, ta se jmenuje občanský průkaz. Chtěli jsme to opět udělat co možná nejvíc nízkoprahové, takže babička ani neví, že elektronickou peně­ženku má, a klíč k ní je občanka, která se nedá zfalšovat. Obchodník napíše jednoduchou SMS a systém mu řekne, kolik má daný člověk k dispozici correntů a kolik má doplatit na místě v korunách nebo kartou. Na bankovní účet obchodníka se correnty připíšou už v ko­runách během následujícího pracovního dne.

Předpokládám, že spoluúčast, o které jste se zmiňoval, může být u každého příjemce nastavená jinak.

Ano, spoluúčast lze definovat u každého občana, ale i obchodníka jinak, třeba podle jeho daňového přiznání. Když to bude někdo s nadprůměrnými příjmy, může mít spoluúčast třeba 90 %, zatímco třeba matka samoživitelka může mít spoluúčast třeba 10 %. Plus můžete nadefinovat, kde se dají correnty utratit a třeba i za co.

Není to už tak trochu sociální inženýrství?

To je dobrá otázka, ale to není můj úkol. My jsme tomu nastavili a dali k dispozici nějaké základní parametry, ale konkrétní scénář už musí vymyslet ten, kdo náš systém využije, kdo bude tímto způsobem rozdělovat peníze. My jen nabízíme tuto službu. Ale osobně si myslím, že by si za tyto peníze člověk neměl kupovat sex, drogy ani rokenrol – i když ten rokenrol ještě možná jo. (smích)

Jestli tomu dobře rozumím, je to i nástroj, jak podpořit drobné živnostníky.

Přesně tak. Tím, že systém dokáže nadefino­vat, kde se mohou correnty utratit, můžeme podpořit malé krámky. Amazon, Mall a Alza totiž brutálně vydělávají, což mi je jako milov­níkovi internetu sympatické, ale jako ekonom vím, že pokud lokální ekonomika zmizí, tak jako společnost budeme mít obrovský pro­blém. Nastane totiž dominový efekt. Když kadeřník nemůže přijímat peníze, tak časem skončí, půjde na úřad práce, přestane platit nájem, elektřinu, paní na úklid, daně a navíc bude čerpat podporu. A už si ani nevychová svého nástupce. Z hlediska EU je ČR vlastně taková lokální ekonomika, takže to, že v Kyjově na náměstí bude fungovat kadeřnictví, je nutná podmínka, aby EU fungovala jako celek.

S Corrency jste se úspěšně zúčastnili hackhathonu Hack The Crisis, získali jste podporu ministerstva průmyslu a obchodu a během letošního května a června jste celý projet vyzkoušeli právě v Kyjově. Proč ne na Sedmičce?

Sice jsme o tom na začátku přemýšleli, ale představa, že za mnou přijde babička z Kyjova a začne mi tlouct mobilem o hlavu, že chce aplikaci do svého nejmodernějšího iPhonu, nebyla tak intenzivní jako to, že se to stane v Praze 7. (smích) Otestovat to v pupku světa zkrátka nebylo v duchu toho projektu. Taky si myslím, že by lidi v Praze 7 možná ohrnovali nos nad tím, že celý systém funguje přes SMS, a automaticky by za tím viděli blockchain či kryptoměny, protože všichni tam hledají to, co už znají. Chtěli jsme, aby to bylo stoprocentně dostupné, a když to může použít moje mamin­ka nebo babička z náměstí v Kyjově, tak se to může použít kdekoliv.

Jaké jste v Kyjově zaznamenali výsledky?

I tam byla docela výzva to lidem nejprve vysvětlit. Některé babičky očekávaly, že na úřadě dostanou 400 korun v hotovosti nebo aspoň papírový poukaz. Ale nakonec to dobře dopadlo a všichni se naučili Corrency používat bez problémů. Ohlasy jsou skvělé. Obchodníci si chválili, že k to k nim přivedlo spousty no­vých zákazníků. Lidé se nabalovali jako lavina. Poslední den pilotu se utratilo peněz jako za celý předchozí měsíc. Celkově jsme podpořili kyjovské obchodníky skoro dvěma miliony korun. Místní lidé přidali spoluúčastí mnohem víc než polovinu.

Co bude s Corrency dál?

Jednáme s několika ministerstvy a představiteli dalších měst. Měli jsme prezentaci před Koro­nervem a pan Ivan Pilný byl z toho projektu úplně nadšený, což mi udělalo velkou radost, protože si ho nesmírně vážím. Nedávno jsme projekt představili komisi pro restrukturalizaci pražské ekonomiky po covidu v rámci pražské­ho magistrátu a je možné, že by jej magistrát mohl použít pro povzbuzení turistického ru­chu, respektive některých segmentů. A chce­me projekt brzy prezentovat i v Evropském parlamentu. Celý náš tým na rozvoji intenzivně pracuje.

Jak dlouho bydlíte na Sedmičce a jak se vám tu žije?

Na Sedmičce žiju skoro 20 let. Z Malého Berlína jsme se s rodinou přesunuli nahoru na Letnou. Jsme typičtí letenští patrioti, máme to tu rádi. Asi není jiné místo na planetě, kde jsou dvě kavárny vedle sebe, v jedné vám klidně uvaří turka a ve druhé odmítnou udělat lungo, protože to není dost cool.

Nakupujete lokálně?

Jasně. Rádi chodíme na farmářské trhy, mi­lujeme lokální restaurace. Rozhodně nejsme McDonaldova rodina. (smích) Mezi naše oblí­bené podniky patří třeba Kumbál, Klub AVU, Kolkovna nebo vinárna Zálusk.

Pepe Rafaj (1971) se narodil ve Zlíně. Vystudoval Vysokou školu ekonomickou v Praze a produkci na FAMU. Spoluzaložil společnost Red Eggs, která se zabývá finančními technologiemi. Je spoluautorem projektu první elektronické peněženky I LIKE Q z roku 1998, autorem systému na oživení lokální ekonomiky Corrency. Na svém filmovém kontě má například dokumenty Ježíš je normální!, Nebe, Peklo nebo seriál Provedu: Afghánská mise (o českých vojácích v Afghánistánu) a Provedu: Přijímač (o vstupu českých vojáků do armády).
S Radimem Špačkem momentálně připravuje dokument Měděná hora. 
Je vášnivým otcem a milovníkem kina.